Od dětství jsem byla v rodině vedena k všestrannému pohybu (výlety, cyklistika, lyžování, plavání). Později jsem sama působila ve sportovních klubech (gymnastika, orientační běh, judo, atletika – skok o tyči) nebo sportovala s přáteli (lezení, tanec, snowboarding). Tak jako mnozí jiní jsem se nevyhnula zraněním, která mě dokonce vyřadila z reprezentačního výběru.

V dospívání jsem si začala stěžovat na bolesti zad. Trvalo mi několik měsíců přesvědčit okolí, že to není zástěrka pro pubertální lenost a že na bolesti zad nejsem příliš mladá. Po sérii vyšetření nám sportovní lékař sdělil, že pravděpodobně nejpozději v šestnácti letech skončím na vozíku a nikdy nebudu moci mít děti. Moje maminka to nesla velmi těžce, ale já si řekla, že takto to dopadnout nesmí – není přece věštec. I proto jsem se rozhodla stát se lékařkou. Po čtyřech letech studia jsem ale zjistila, že to není moje cesta, studium přerušila a nastoupila na fyzioterapii. A právě tam jsem se našla. Fyzioterapie se stala mojí vášní i oborem, ve kterém jsem se skutečně našla.

Není to sice tak prestižní ani tolik stresující jako medicína, ale nabízí možnost nacházet odpovědi na dlouhodobé obtíže, které sice nemají medicínskou diagnózu, přesto lidem znepříjemňují život, omezují jejich možnosti a kazí jim pohodu.

Dnes už sama vrcholově nesportuji – nyní je řada na dětech, prostřednictvím nichž se věnuji mladým sportovcům (kanoistika, gymnastika, hokej). Profesně se specializuji na osový orgán a pánevní dno. Po porodu jsem totiž sama dlouho hledala terapeuta, až jsem se jím nakonec stala.

Jsem lymfoterapeutka, terapeutka metody Ludmily Mojžíšové, terapeutka pánevního dna, provádím techniky měkkých tkání, mobilizace páteře a periferních kloubů. Jako doplněk využívám Vojtovu metodu a nyní si v kurzu obnovuji znalosti konceptu PNF (proprioceptivní neuromuskulární facilitace).

Přístupů existuje mnoho, ale tělo máme jen jedno – je proto na nás, jaký koncept zvolíme. Mně osobně dává největší smysl práce přes opory a pohybové vzorce stoje a chůze. I proto, že nechuť k cílenému cvičení a nedostatek času tento přístup podporují. Optimalizace každodenních pohybových aktivit a i drobná úprava vzorců často vedou k překvapivě velkým a komplexním změnám. A pokud se k tomu přidá několik vhodně zvolených cviků, je možné přebudovat pohybové stereotypy.

Většina z nás ve skutečnosti touží po životě bez bolesti a omezení – po aktivitách, které nám přinášejí radost. A ono to možné je, dokonce i ve vyšším věku. Ne vždy, ale často k tomu stačí mnohem méně, než bychom čekali. A právě tohle na své práci miluji.